Ostatní

zdroj: https://evule007.sblog.cz/
 

Byl Štědrý večer a všude bylo krásné ticho. Nic se
nehýbalo, ani myš. Tohle se ale nedělo před Vánoci v roce 1995 v rodině Combs. Šestnáctiletí chlapci seděli na konci schodů a poslouchali, jak se jejich rodiče hádají. "Nesmíšš nás nechat v takovéhle bryndě!" slyšeli svojí matku křičet a pak viděli vyjít ze dveří jejího manžela. Dvojčata odešla do svých pokojů a šli spát. Ale představy krásných Vánoc s celou rodinou byly daleko od toho, na co mysleli. Jejich otec byl alkoholik a moc je nenaučil. Ale v 16ti, to byli jen slušní kluci. A jestli byla jedna věc, kterou se od svého otce naučili, tak to, jak nikdy nic neznamenat.. Další ráno sešli kluci ze schodů a pod stromkem viděli jen málo dárků a ubrečenou maminku. Joel k ní přišel. "Vrátí se zpátky, maminko?" zašeptal Joel. Pomalu zakroutila hlavou. "NE!!!! On... On se musí vrátit! On je náš táta!" ječel Benji. "Benji, uklidni se." řekla jeho mamka tiše. Benji se šel zavřít do svého pokoje. Několik málo dalších týdnů bylo pro ně mučením. Jednoho dne po škole, Benji vstoupil do svého pokoje a zamknul dveře. Seděl na svojí posteli a vzal si do ruky svůj nůž. Chvíli tam jen seděl s nožem na zápěstí. Ještě chvíli seděl, ale pak sešel ze schodů. Objal Joela a řekl mu, "miluji tě. Sbohem !" pustil ho a šel znovu do pokoje. Joel tam jen stál, nevěděl, co má říct nebo udělat. Když Benji přišel do pokoje, popadl svůj nůž. Právě, když si ho dal k zápěstí, vstoupil Joel. "Benji, jestli že odejdeš, jak to tady zvládnu?", řekl Joel a začal brečet. Benji odhodil nůž a Joel se vedle něj posadil. Benji položil svojí hlavu na Joelovu hruď. Joel ho objal a řekl, "zvládneme to. Společně se z toho dostaneme"

(O 3 roky později) Benji držel telefonní číslo a ruce se mu třásly. Číslo jeho otce. Dostal ho před několika dny, ale neměl odvahu mu zavolat. Seděl na své posteli a strnule hleděl na číslo. Myslel si, že když otci zavolá, je možné, že jejich rodina bude zase pohromadě. Jeho život by byl normální. Konečně by dostal to, po čem toužil již několik uplynulých let. Nakonec sebral odvahu a vytočil číslo. Zazvonilo to třikrát a pak to vzal muž. "Haló !" to byl jeho tatínek. "Tatínku?" řekl Benji vratkým hlasem. "Joshi? ne, tati. Tady je Benji." řekl a potlačil slzy. Otec nerozpoznal jeho hlas. "Ó! Benji, proč mi voláš?" "Chybíššmi, tati. A myslel jsem si, že možná bychom se mohli jít projít a možná bychom stihli i večeři." "Ne." tohle malé slovo rozbilo všechny Benjiho naděje. "Ne, nemůžu. Mám dobrý obchod a způsob mého života je zase skoro obyčejný. Chci na vás zapomenout." Benjimu spadla slza na tvář. "Já... Miluji tě, tati. Buď zdráv !." zavěsil telefon, a jen tam chvíli seděl . Pak zabořil obličej do dlaní a tiše plakal. Usnul a vzbudil ho až Joel, když bouchal na jeho dveře. Utřel si oči a otevřel. "Hej! Benjí. Je všechno v pořádku?" Joelovo starající tón udělal Benjimu trochu líp. "Jo, Joeli. Je mi dobře. Joeli, Potřebuji s tebou mluvit. Chci, aby ses posadil." Benji neřekl Joelovi, ani nikomu jinému, že volal tátovi. '"Tak co se děje, Benjí?" Benji zíral na zem, pak do Joelovo očí. Objal ho a řekl, "Joeli... Já... Já jsem volal tátovi. Zeptal jsem se ho, jestli by se nevrátil, abychom žili zase společně. Mohli bychom být znovu rodina. On... On řekl..." Joel se rozčileně zeptal "řekl ANO?" Benji nechtěl bratrovi zlomit srdce, ale nemohl mu zalhat. Benji ho znova objal a podíval se na něj. Nemusel mu cokoliv říkat. Joel znal odpověď. Potom jen plakali ve vzájemných objetí. "Miluji tě, Benji" "Miluji tě taky, Joeli." "Co se stalo s naší rodinou, Benjí?" "Nevím." "Nemůžeme to takhle brát." "Joeli, jednou jsme si řekli, že přes tohle přejdeme. Zvládneme to, společně" "Benji, jsi všechno, co mám." "A ty jsi taky všechno, co mám, Joeli." Benji a Joel se navzájem objali. Celý byli zmáčeni slzami. Benji pustit Joela. Hledal odpověď, ale jeho oči nic neříkaly. Byli zticha, připadalo jim to jako věčnost. Pak Joel řekl, "děkuji ti, Benji." Benji se jen na svého bratra usmál a řekl,"děkuji ti, Joeli''.

(O 6 let později) Kluci byli v Severní Karolíně na cestách. Byli celý den zavření, a tak se Joel rozhodl jít do kina. Vyšel z budovy kina, sám, jako obyčejně. Bylo teprve brzo a on se rozhodl, že si trochu projde město. Když šel dolů po ulici, vrazil do muže, který držel spoustu sáčků. Muž je upustil a tak se Joel sehnul, aby mu pomohl. "Promiňte mi to." řekl Joel, když sbíral potraviny. "To je v pořádku."řekl muž. Joel se všiml ještě něčeho ležícího na zemi a sebral to, přitom tomu věnoval letmý pohled. Zjistil, že je to občanka "Combs?" co?" Joelovi nikdy, až do té doby tak nejiskřili oči. "Tatínku?" muž otočil svojí tvář pryč. Oči se mu zalili slzami. "To jsi ty!" řekl Joel. Jen na něj zíral. "Omlouvám se, ale já musím jít." "Tatínku, já..." "Joeli, nedělej to. Omlouvám se." "Ale tati..." Jeho otec jen odešel. "Tatínku, prosím, neodcházej ode mě znovu." Jeho otec lehce odcházel. Jen mírně otočil hlavu a řekl, "nedělej mi to. Víš, jak je to těžký tě vidět? Nemohu se dívat na televizi a vidět tě tam." Joelovi oči byly mokré. "Přísahal jsem, že tě nenávidím, tati. Ale není to tak, já..." "Neříkej to Joeli. Protože to není pravda. Nemůžeš mě milovat." Jeho otec jen odešel. "Tati Tati, prosím tě! Prosím!" jeho otec se ani neotočil. Jen pořád šel. "Nenávidím TĚ!" křičel ještě Joel. "Přísahám Bohu, že tě nenávidím! Jak můžeš?!? Jak mi tohle můžeš udělat! Já jsem tvůj syn!" jeho otec odešel uplakaný. "Miluji tě." šeptal Joel. "Miluji tě tak moc." Joel jen brečel. Nemohl tomu uvěřit, ale stalo se to. Bylo po všem. Nikdy se svým otcem nebyli rodina. Už by nikdy nechtěl mít svého tátu u sebe. Nikdy.